Jak (ne)jsme všichni pekaři

V horizontu dekády jsme upekli konsensuální dohodu s permanentní validitou, reflektující development apriorně intaktní vůči formálním normativům.

To je příklad typické věty českého politika, v níž je srozumitelný pouze fakt, že se považuje za pekaře.

Je lepší, když volič příliš nerozumí, mohl by zjistit, že jeho politik může být ve své podstatě hlupák, který peče pouze legislativní zmetky a hloupá nesrozumitelná sdělení. A že je pěkně vypečený; obzvláště když jde o doživotní imunitu a další božské prebendy. V těchto případech politici napříč politickým spektrem pečou spolu v nebývalé jednotě.

Pečou ovšem nejen politici. Je zajímavé, že všichni kolem nás se podvědomě považují za pekaře a pečou. Ještě jsem neslyšel, že by politici či manažeři soustružili dohody nebo frézovali smlouvy. Nebo uvařili plán. Ne, všichni jsme tělem i duší pekaři. Všichni pečeme, i když většinou bychom ve skutečnosti neupekli ani buchtu, ani chleba či rohlík, protože to zkrátka neumíme.

Pekaři, kteří péci doopravdy umějí, mohou být pyšní. Na Jágra si hrají pouze hokejisté, na Nedvěda jen fotbalisté. Na pekaře si hrají všichni, včetně nejvýše postavených politiků. Pekaři si upekli výsadní postavení.

I já si hraji na pekaře. Peču tisková prohlášení, články, rozhovory, komentáře, glosy, črty, fejetony. Jen místo mouky používám samohlásky, místo droždí souhlásky, místo vody mezery, místo přísad diakritická znaménka. A místo válu, kynárny a pece mám k dispozici notebook.

Uf, konečně jsem upekl tento vypečený fejeton a můžu jít na zasloužený tekutý chleba. Výčepní v hospodě U Pekárny mi určitě upeče pěknou hladinku.

Autor: JAROSLAV POMP